Galerie SPZ je nezávislý prostor zaměřený na prezentaci současného umění a především začínající či etablované umělce střední generace. Projekt vznikl jako společná kurátorská iniciativa Lukáše Machalického a Roberta Šalandy. Pro dramaturgii Galerie SPZ je určující experiment a umělecká konfrontace. Vystavovaný autor si vybírá svého hosta. Kromě celoročního programu připravujeme kurátorský okruh, který využívá vlajkového stožáru nad osou galerie. Každé tři měsíce vybereme autora, který se bude prezentovat na velkoformátové vlajce nad vstupem.
Přátelila se s bahnem
na dně řeky.
Stavěla z něj
snad nový pocit.
Přívětivý prudký proud.
Vzpomínka na pocit, který si nemůžeme pamatovat. Moment nálezu, pochopení. Vzdálená naděje v tichu přicházející bouře. Obzor. Tma. Dálka. Neznámo. A v Indonésii byla znovuobjevena vyhynulá obří včela.
Ošálená můra tak dlouho letí ve stejném úhlu ke zdroji světla, až do něj na konci spirály narazí. (Jan Kostohryz)
Výstava “Uvnitř” obsahuje práce z cyklu “Bez názvu” a z něj především objekty z roku 2018, které můžou být jakési osobní fosílie, úložiště vzpomínek. Zaznamenávám hledání i zafixování důležitých částí pomocí recyklace okolních zdrojů. Zachycení minulosti i současnosti, jsou to základní body i množina tvarů a celků v nejasné krajině. Prostředí, ve kterém se snažím zorientovat jasnými směry, momenty neprůchozích cest, momenty zastavení. (Zuzana Ondroušková)
Má práce zobrazuje hudbu. Místo hudebních tónů, které jsou slyšitelné, komponuji vizuálně, lákáním oka k poslechu barvou a tvarem. Tvary v mé tvorbě jsou inspirovány architekturou zvuku. Zesilovače, reproduktory a hudební nástroje poskytují rozsáhlou zásobu tvarů a textur, z nichž můžu vytvořit vizuální jazyk pro vyjádření hudebních myšlenek. Ačkoli používám ve své tvorbě zvuk, dávám přednost tichým pracím, které umožňují divákovi komponovat díky sledování. Tímto způsobem může zvuk, ticho a forma najít pravou harmonii. (Tom Kotik)
Ve vzduchu se vznáší červená koule se září v útrobách, fosforeskující spletitá tělesa a obrovská modrá opona, která nemá začátek, protíná prostor. Pulzující světlo neguje náš prvotní dojem, že jde o kulisy anebo neživé objekty. Nepokoj z toho, že jsme posledními živými v krajině mrtvých, vyvolává pocit mrazení, který nám našeptává, že nejsme sami. Jáma je propastí, o níž psal už Nietzsche, do které když dostatečně dlouho hledíme, začne na nás hledět zpět.
(Eva Fajčíková)
Svou první výstavu v galerii SPZ jsem měla na úplném začátku provozu této galerie v roce 2011. Po sedmi letech na svou tehdejší instalaci „malířských“ objektů Skafandry navazuji jinou podobou portrétu muže a ženy. Jde o první dva objekty ze vznikající série s pracovním názvem Koule/Balls a tentokrát nesou můj autoportrét a portrét mého partnera. Malba se znovu dostává do prostoru, v absurdní zkratce, která je mým oblíbeným vyjadřovacím prostředkem. Umístění portrétu na zakřiveném povrchu paradoxně zdůrazňuje plochost malované vrstvy. Barevná skvrna na bílé kouli může také připomínat lidské oko – párový orgán, který nám umožňuje vnímat umění.
(Patricie Fexová)
Videoperformance Streamline (2017) zaznamenává fyzické poměřování s materiálem a měřítkem, kterým je v tomto případě historický limit konstrukce vzducholodi - 245 metrů. Natahuji linii stříbrného papíru do této vzdálenosti a snažím se tak vytyčit délku tušeného objektu ve volném prostoru. Z odstupu lze akci chápat také jako metaforu křehké vize a pozorovat odvíjení její spletité cesty s návraty, slepými uličkami i opětovným navázáním na přetrženou nit.
Pojďme spolu dát důraz na emoční identifikaci s nadřazeným sociálním, čili fyzickým, a metafyzickým komplexem. Tento komplex je ve většině situací rozpoznáván ztělesněním paradigmatu v nadindividuální "já". Takové "já" je reverzně definováno na jednotlivé uměleckohistorické kreativní směry. Popsatelné tendence v určitých obdobích spjaté postřehnutelným průnikem metafor a odkazů. Vycházíme z estetizace uměleckého vyjádření směrem k jevu komunikace pomocí obrazu. Milujeme přece diváky. Vítejte v periferním vidění dneška. V periferních zážitcích včerejška. (David Minařík)
Impulsem projektu je synopse dvacátého druhého dílu seriálu Star Trek. Botany bay (Zátoka botaniků), metonymie historicky doložené trestanecké kolonie během prvního osidlování Austrálie, je v seriálu nazvaná kosmická loď, SS Botany Bay. Na její palubě putují vesmírem hybernované geneticky vylepšené bytosti. Výstava je environement z přírodních organických materiálů, jejich přirozenost je nabourávána syntetickými materiály. Zkoumám katalyzaci na ropě založených syntetických materiálů a jejich vliv na morfologii organických elementů skrze lidský průmysl. (Adam Vačkář)
Tematikou série obrazů s podtitulem "Přibližnosti" je napětí vztahu, které tvoří dvojice. Přibližuji se charakteru tohoto napětí prostřednictvím obrazu a procesu malby. Jde mi o domalování tvarů a hmot, ze kterých se začíná utvářet předmětnost. Jsou zachyceny v některých činnostech a stavech v okamžiku, kdy obraz sám o sobě působí. Nejde mi o výzkum, ale o přiblížení se k jádru věci. (Vladimír Véla)
Touto výstavou slaví umělci Ondřej Brody & Kristofer Paetau svůj „návrat“ k umění; vyprávějí v ní příběh o dalším zvláštním projektu nazvaném Snoop Morenga Dog Bonaparte Not Dead. Brody & Paetau jsou konceptuálními umělci a přáteli, kteří dříve vytvářeli podivné, provokativní umění. Jejich umělecká strategie byla svou doslovností a přímočarostí mnohdy trapná. Kritičnost jejich děl by bylo možné charakterizovat jako „homeopatickou” ve smyslu „podobné se léčí podobným” (latinsky: Similia similibus curentur). Jejich „umělecká teorie” se zdála být založena na nepochopené a zkomolené citaci několika vět z knihy „Mein Kampf” („Můj boj”) Adolfa Hitlera: „Snaží-li se umělec bouřit vůči železné logice Moci, dostává se do konfliktu s pravidly, kterým je coby umělec dlužen za svou existenci. Jeho jednání proti Moci tak nutně vede k jeho vlastnímu pádu. Moc může být samozřejmě po jistý čas vysmívána, ale její pomsta se nakonec dostaví.”
Zdálo se mi, že ten muž se na mě díval v zrcadle, nic neříkal, a měl na sobě brýle. Po celou dobu se nepohnul, stál tam jako socha.
…Soubor vystavených prací formuje snímek “Piecařuv piecař”, povyšující lidskou existenci na potřebu vzniku plošného, kolektivního individua spisovatele, scénáře expanze ducha ojedinělé obrany před katastrofou narůstu konzumující populace. Protkávám výstavu nití svázanosti lidského přežívaní s tvorbou odpadu, kdy v takovémto světle písmeno nabývá hmoty, odpadku, literární činnost zastává úlohu prostředku papírem podloženého, alespoň částečného vymanění se z těchto stigmat… (David Helán, redakčně zkráceno)
Letošní rok je program vlajky zaměřený na zahraniční umělce. Autorem první z nich je belgický umělec Adrien Tirtiaux, oslovený ve spolupráci s belgickým kurátorem Frederikem Vergaertem. Panel-Wall # 4 (Tintin v Americe) od Adriena Tirtiauxe je pokračováním jeho série Panel-Wall. Komiksová okna jsou převzata z existujících alb a využívají rozměry daného výstavního prostoru. Pro Galerii SPZ Adrien zvolil scénu z Tintina v Americe, která přirozeně navazuje na fasádu budovy.
V různých dobách na stěnách mého pokoje visely různé věci - dary od přátel, nalezené a anonymní předměty nebo umělecká díla. Všechno co mám, budu prezentovat dohromady, abychom se podívali na celek. Instalace v malé místnosti bude částečně improvizovaná, možná se všechny věci ani nevejdou. Proto nebudu předčasně uvádět jména autorů mé sbírky. Přijďte a uvidíte. (Avděj Тер-Oganjan)
Jde o instalaci-záznam. Popis žití ve stísněných podmínkách. To Ivan zná. Trochu zima, trochu nepohodlí. Trochu špína. Trochu Dr. Frankenstein. Zvláštní způsob života – v oteplovačkách a péřovce, na stoličce u kamen. Obrazy a básně nechávám proplynout a zmizet v paměti. To jak žiji, nejlépe vystihují slova H. D. Thoreaua: „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě má život naučit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni, žít chlapsky a spartánsky, abych dokázal odmrštit všechno, co není životem, pokosit až docela při zemi široký řad, zahnat život do úzkých a omezit jej na nejnutnější míru, a kdyby se ukázal ubohý, nu, pak jeho skutečnou ubohost beze zbytku pochopit a vyjevit...“
Upydemon Go!
Profesor Boris Yermakov upozornil na jejich existenci v polovině 90. let. ale teprve teď máme možnost je skutečně poznat. Já jsem Upydémon Poseidon a maluji obrazy. Před tím jsem byl zodpovědný za každodenní stavbu Upydémonscrapí. Teď jsem svobodný. Běžím, jdu, stojím, dívám se. A vidím pokémony. Pokémoni také běží, pokémoni jdou, pokémoni stojí, dívají se a vidí Upydémonа. Upydémoni jsou všude! V budovách, ve stromech, skrývají se ve věcech, skrývají se v lidských postavách a tvářích. Dovolte mi, abych vám představil některé z nich. K jejich odhalení, musel jsem zastavit čas. (Petr Filimon)
V roce 2013 jsem pro galerii Krobath ve Vídni udělal výstavu, v jejíž hlavní roli byl sokl. Klasický bílý výstavní sokl. Princip byl jednoduchý. Něco, co obvykle jen slouží a má úlohu zcela podřízenou čemusi „vyššímu“, něco, co obvykle vůbec nevnímáme, stojí najednou ve středu pozornosti, v hlavní roli. Těžko můžu psát o nadcházející výstavě, když v tuhle chvíli ještě vůbec nevím, jak bude vypadat, ale dejme tomu, že můj přístup bude obdobný. (Jiří Kovanda)
Umělec a jeho ateliér. Samozřejmě, jde o téma, o kterém se píší knihy. Naštěstí ale může zůstat „téměř ničím“, věnuje-li se mu adekvátní pozornost... (Jiří Ptáček, redakčně zkráceno)
Výstava Poměr se odvíjí od vědomí standardizace, jíž podléhají klasické formáty předurčující v mnoha případech meze dalšího užívání a tvorby. Formáty, které bereme v potaz automaticky a většinou je nereflektujeme, tematizuje Jana Bernartová samy o sobě a na základě poměrů jejich rozměrů je variuje. Motiv standardních velikostí je zhmotněn skrze další základní prvek, jímž je výstavní adjustace. A právě v tomto bodě se ukazuje, že "ideální řešení" může mít víc, než jen jednu, ze zvyklosti předepsanou podobu. (Tereza Jindrová)
Dlouhodobě pracuji s technikou kresby a její tematizací. Také do galerie SPZ jsem vytvořila sérii kreseb zabývající se vztahem skutečnosti a počítačové reality, která nás něčím silně přitahuje. Vliv virtuálního světa na dětech denně pozoruji ve škole, a to mě inspirovalo k vytvoření těchto obrazů. (Aleksandrina Yordanova)
Jan Pfeiffer a Radek Brousil pracují ve výstavě s tématem jasných a nejasných informaci a pojmů. Mnohoznačný obraz s přímočarým popisem, nebo obraceně. Jak tedy umíme opravdu proniknout do významu předloženého obrazu? (Jan Pfeiffer)
Nová prostorová instalace “Inner monolog” Pavla Příkaského a jeho hosta Miroslavy Večeřové navazuje na dlouhodobou spolupráci obou umělců synteticky kombinující základní výchozí předpoklady jejich individuálních tvůrčích prostředků. Budování fragmentárních odkazů k širším malířským celkům v případě Příkaského a snahou o prodloužení fotografického záznamu do prostoru u Večeřové. Společně se setkávají v médiu pohyblivého obrazu a jeho manifestace v prostoru, kterým se v abstraktní narativní lince vyrovnávají s novou humanitou člověka digitální doby pomocí propojení reality lékařsko/ kosmetického provozu a atavistickým komponováním nových rituálů. (Jen Kratochvil)
V průběhu večera proběhne křest nově vydané publikace „Předbíháš, když jsi v řadě?“, která čtenářům představuje průřez 5letou činností SPZ. Jde o sérii rozhovorů s vybranými autory, kteří v galerii vystavovali.
Myslíš, že je důležité chodit na vernisáže?
Asi ne, moc nechodím. Nejspíš je důležité, aby na ně někdo chodil, ale já to nejsem.
Štve tě na umění něco?
Trošku mě sere, že musím někoho znát, abych mohl mít někde výstavu.
Sbíráš něco?
Jo, plyšáky z Billy, ale už se toho budu muset zbavit. Udělali akci, kde jsem si vybrala prvního, a od tý doby chci mít z každý akce jednoho…
Jsi spokojený s vlastní tvorbou?
Jasně, absolutně.
Jednou ze součástí mé tvorby je práce s textem. Pracuji s ním především v rámci svých autorských knih, a také je součástí dlouhodobého otevřeného cyklu Čas a prostředí. V případě samotných realizací (výstav) je tato v galerii SPZ druhou, kdy se text stává její podstatnou částí. Umění je formou komunikace, jakýmsi druhem jazyka a i text může mít vlastnosti obrazovosti, vizuality, dvojrozměrnosti a individuální představivosti… (Michal Škoda)
„Věta je modelem reality, způsobem jakým myslíme, že je“… (L.Wittgenstein)
Hans-Georg Gadamer přišel s termínem Dějinného vědomí, jakožto obrovskou revolucí v lidském poznání. Dějinné podvědomí je hra se slovy, která staví velice vratkou konstrukci na solidním filosofickém základu.
Instalace je remixem příběhu o historii lidstva, vizuální napodobeninou rychle se měnících podvědomých představ, které jsou s archeologickým nadšením zformovány do podoby pseudopravěkých nádob. Nit příběhu je ztracena a špička ledovce podvědomí taje. Je vůbec možné to všechno nějak pochopit? (Markéta Filipová)
Malý výstavní prostor galerie se proměnil v kupé jedoucího vlaku. Obraz za oknem se míhá jako na políčkách filmového pásu.
Oba vystavující autoři se dlouhodobě zabývají analýzou média filmu. Tomáš Svoboda, host výstavy, dělí film na jednotlivé složky, nahrazuje je, či zcela pomíjí. Je na divákovi a jeho imaginaci, aby si dekonstruovaný film opět poskládal a doplnil na základě vlastních představ a zkušeností. Cesta vlakem mezi Libeňským a Masarykovým nádražím se tak může stát nečekaným zážitkem.
Tereza Severová pracuje s přivlastněným materiálem. Soubor prezentovaných fotografií vychází z konkrétního filmového díla – Vraždy v Orient expresu z roku 1974. Filmový obraz byl rozdělen na vrstvy popředí a pozadí. Z původních záběrů bylo odstraněno vše kromě posledního obrazového plánu – krajiny za okny. Tato okna mohou být chápána jako analogie vidění samotného, poskytující pouze určitý výsek z pozorované skutečnosti. (Tereza Severová, redakčně zkráceno)
Matěj Smetana se s hostem Andrásem Csefalvayem zabývají možnostmi, jak porozumět plynutí času. Matěj Smetana představuje logický paradox při chápání sekvence filmových políček jako sledu jednotlivých okamžiků. András Csefalvay se zajímá o vztah mezi evolučním přírodním procesem a simulací vyhynulého tvora pomocí 3d grafiky. Oba autoři pojmenovali své práce Závod s časem.
Zkušebna
V pořadí šestá Klubovna promění SPZ v garážovou zkušebnu, kde se předem připravený hudebně-zvukový materiál bude měnit podle intervencí příchozích. Hudební zkušebna – hájemství kreativity, zvuků, tónu a not, nápadů, momentů radostného šílenství a povinné geniality se promění v kolektivní zvukové dílo, které připouští neúspěch, trapnost či ambiciózní hudební „hluch“. (Zuzana Jakalová, redakčně zkráceno)
O abstrakci bychom mohli uvažovat jako o tom nejumělejším a nejrozpačitějším výdobytku lidstva. Namísto svého původního sepětí s revolučním jazykem nových avantgard, které měly za cíl změnit světové dějiny, začala být abstraktní malba považována za jakousi buržoazní perverznost, která vypadá dobře nad gaučem. Abstrakce se stala prázdnou formou, živým mrtvým, formalistickou zombie. V souvislosti se svou aktuální výstavou se Martin Lukáč rozhodl skrze studium pravidel neoplasticismu formulovaných Pietem Mondrianem, zodpovědět nestárnoucí otázku, kterou vyvolává povaha nezobrazivého umění: jak je možné, že je abstrakce současně tak uznávaná a matoucí?
(Piotr Sikora)
Každou neděli navštěvuje umělec Ondřej Vicena bleší trh v bývalých Kolbenových závodech, kde hledá dnes již zastaralou elektroniku. Tento rituál popisuje hlavní tendence celé jeho tvorby – spojení náboženské symboliky s osobními přístroji – přičemž je pro něj důležité, jak je vnímáme, používáme, ba dokonce i uctíváme. Pro výstavu v SPZ Vicena představuje vztah mezi dvěma objekty, z nichž jeden nám dává pocit kontroly, pocit rozptýlení nebo distance od plynutí času do naší nevyhnutelné smrti a druhý je objektem uhynulé přírody, který nás něžně upomíná na onu všudypřítomnou realitu. Hostem na výstavě je Dominik Gajarský, který pro instalaci vytvořil audio nahrávku. (Christina Gigliotti)
Slovenského maliara Františka Demetera zaujímajú možnosti a hranice závesného obrazu, maľby ako takej. Na výstave v galérii SPZ dekonštruuje svoju rozmernú maliarsku inštaláciu s názvom „Plátno na stojane“ (2014) a reaguje priamo na priestor galérie. Je maľba plošná? Je maľba statická? Je maľba plátno? Ako funguje maľba v priestore a čo ju rámuje? Otázky bez vopred jasných odpovedí vedú Demetera k ďalším krokom ako sa vysporiadať s problémami maľby a obrazu. Maľba je u Demetera procesom, vrstvením, pridávaním a odoberaním materiálu. Diváci sa stávajú aktérmi v jeho inštalácii. (Gabriela Kisová)
Společný projekt Davida Krňanského a Moniky Krobové pracuje s tenzí mezi individuálním výrazem a mechanickým reprodukováním. Vedle motivů těla a jeho zástupnosti, měřítka a multiplicity, je jedním z témat výstavy samotný princip produkce forem, u kterých můžeme cítit latentní přítomnost lidské figury. Koncepce společné instalace je založena na výrazné redukci výrazových prostředků a směřování k základnímu rozvrhu – síť, plocha, obal a prostor mezi, který je nasycený různými emocemi a nevyjasněnými myšlenkami. Výsledná konstelace mimo jiné reviduje fundamentální rozlišení na volné a užité umění a spíše podporuje určité příbuznosti v přemýšlení a pracovních postupech designera a volně tvořícího umělce. (David Krňanský a Martin Nytra, redakčně zkráceno)
Před třiceti lety Sam Ashley prožil jeden rok v Jižní Americe. Vydal se tam, protože se tehdy pokoušel hledat zdroje "opravdového" šamanismu. Nějakou dobu cestoval v oblasti Amazonky, zbytek v povodí Orinoka. Během tohoto dobrodružství nafotil 27 barevných diafilmů. Když se vrátil do USA, rozhodl se, že všechny krabičky s filmy uloží a nechá vyvolat přesně za 30 let. Důležitou součástí jeho konceptu byla podmínka, že nepodnikne žádná zvláštní opatření k jejich ochraně: co se s negativy stane, bude jádrem jeho pokusu. Instalace „Z podstaty / Of the Essence je premiéra experimentu s trvanlivostí barevného filmu i dokumentem o příběhu expedice za šamanstvím do povodí Orinoka a Amazonky, která proběhla v dávném roce 1984.
Výstava se koná v rámci Festivalu Fotograf #4 – "vidět a věřit" www.fotografestival.cz
Neklidné čtení Adama Borziče a Jonáše Hájka.
V galerii chodíme. Předkláníme se k vitrínce. Drbeme se za uchem. Na koncertě se kymácíme. Občas povyskočíme. U rozhlasové hry pohupujeme nohou svěšenou z křesla. K poslouchání básnického slova patří nehybnost. Lidé ustrnou, zkamení. Něco si představují, aniž dají najevo jak. U veřejného čtení poezie je větší klid než ve studovně Klementinu. Co se stane, když posluchači začnou na slova reagovat pohybem, když se imaginace zviditelní? (Markéta Magidová)
Adam Borzič je básník, překladatel, šéfredaktor literárního dvoutýdenníku Tvar. Jonáš Hájek je básník a hudební redaktor.
Přednáška umělkyně a kurátorky Anny Tretyakové představila vybrané galerijní prostory, rezidenční programy a dílny v Rusku.
Šaman Víctor, bodrý stařík, vrásčitý jak sušené jablíčko opatrně odkroutil víčko litrové plastové láhve. Krátce to syklo. "Gaseosa," poznamenal s poťouchlým šklebem a uchechtl se vlastnímu vtípku. Chvilku pobrukoval do jejího hrdla, aby si naklonil duchy hnědé blátité tekutiny, která se pohupovala v dolní polovině láhve. Nalil trochu krutého lektvaru do plastového kelímku. Pobrukoval a šeptal jeho obsahu, než se rozhodl trochu ulít zpátky do láhve. Zase chvilku pohupoval kelímkem, důvěrně si povídajíc tekutinou na dně. V obličeji se mu rozlil spokojený výraz a on rozhodl, že to stačí. Natáhl ruku k postavě sedící se zkříženýma nohama naproti němu. (Radim Labuda)
Eva Pejchalová a Marie Vránová založily v továrně Koh-i-noor a.s. ve Vršovicích společný komunikační prostor pod názvem Ateliér KIN (2013). Pod názvem Svátek KIN prezentují v Galerii SPZ jednu ze společných uměleckých akcí, kterými na tento tovární prostor reagují. Svátek KIN původně proběhl ve veřejném prostoru před hlavní budovou Koh-i-nooru, kde autorky do kovových držáků na vlajky umístěných podél dlouhé řady oken nainstalovaly vlaječky s reprodukcemi svých maleb. Obrazy vytvořené jak volnějším rukopisem, tak formou až vědecky popisné ilustrace reprodukují sortiment vyráběný firmou Koh-i-noor. V lednu 2014 vyhlásily Eva a Marie soutěž pro pracovníky továrny Koh-i-noor a.s. o návrh nového spínacího předmětu, výherce se měl stát hostem výstavy, nikdo ze zaměstanců se nepřihlásil. (Tereza Volná, redakčně zkráceno)
Jiří Černický nashromáždil pro výstavu v Galerii SPZ penzum nových nápadů a skic, ze kterých vykrystalizoval tři. Dominantou prostoru je instalace reflexivní opony, nabité významy, odkazy a také časem stráveným na její přípravě. Draperie může na první pohled působit těžkým až definitivním dojmem, ale delší zkoumaní odkryje, že právě zde Černický balancuje na několika lanech najednou; mezi závěsným obrazem a sochou, moderním a postmoderním či pohledem na svět a vhledem do sebe. Host výstavy tentokrát zastal roli kurátora–oponenta a připravil sešit s textem "O oponě". (Jan Brož, redakčně zkráceno)
Pod názvem Nekonečný příběh proběhl další tématický večer, tentokrát věnovaný otevření diskuze o tendencích současného umění. Jedná se o ironický komentář k záplavě etna, folkloru, keramiky a především materiálů jako jsou horniny, kamení a minerály v koncepci mnoha velkých přehlídek umění. Hlavním motivem je výřez z německého fantasy filmu Nekonečný příběh (1984, režie Wolfgang Petersen) s kamenožroutem plivajícím kamení. Během večera se na podlaze galerie hrála „čára“ s nasbíranými oblázky.
Výstava Tomáše Predky a jeho hosta Lucie Česálkové představuje sérii obrazů zabývajících se fenoménem flashbacku, zdánlivě abstraktní malby odkazují na konkrétní situace v pozadí. Lucie Česálková je filmová teoretička, do výstavy zasáhla pojmenováním jednotlivých formátů, zpětně a bez zásahu autora.
Adéla Babanová vystavuje se svým bratrem, scénáristou a hudebníkem Džianem Babanem, inscenovaný fiktivní rozhovor s letuškou Vesnou Vulović, která v roce 1972 přežila jako jediná z posádky pád z letadla u České kamenice a jako jediná na světě pád z takové výšky.
Hrají: Vladimír Brabec, Réka Derzsi, Tomáš Petřík
V pořadí třetí Klubovna proběhla koncem října, tentokrát pod heslem „Trpět a přežít“ nebo-li „Bolest je mé palivo".
Objekty Silvie Krivošíkové referují o osobním, zvnitřněném rozměru geometrické formy. Dělení plochy a prolamování prostoru jako hlavní tvaroslovné momenty autorčina díla jsou analogonem k bezprostřední žité zkušenosti, k vymezování a zařizování místa, kde se žije a kde se bydlí. Objekt vzniká na ose emoce–gesto-záznam-osamostatnění-odstup-pojmenování. Je zpředmětněním iluze. V instalaci se obě roviny obraznosti – iluze i její zpředmětnění – vzájemně doplňují. Tvoří diafánní strukturu, v které lze zaznamenat mimo jiné také stylizační ohlas na různé vnější podněty, např. současnou portugalskou architekturu. Vzniká něco jako zpětná racionalizace „běhu emoce“ probouzené „vztahem k místu.“ Hostem Silvie Krivošíkové je Violeta Borboleta, dcera autorky, která prostřednictvím kresby interpretuje jedno z děl.
(Petr Vaňous, redakčně zkráceno)
Filip Černý a Hana Vinklárková připravili pod názvem Plenér druhé pokračování Klubovny; plenérový artkemp otevřený všem milovníkům indoorové romantiky.
Azar Alsharif (N/IRN) se zaměřuje na zpracování různých forem populární kultury, zejména pak na mechanismy využívané v reklamním průmyslu a s nimi spojené otázky autenticity, pravdivosti a luxusu. Ve své tvorbě využívá převážně recyklované materiály z modních a life-stylových časopisů. Ty následně kombinuje, prolíná, manipuluje a instaluje do nových obrazců a objektů. Centrem zájmu autorky je zejména psychologická rovina této problematiky. Fragmentárnost obrazů, jejich manipulace a přetváření v nové celky je pro Alsharif nejen formou, jak zpochybnit důvěryhodnost a autenticitu původního materiálu, ale především strategie jak tematizovat kognitivní rámec, který působení reklamy dotváří. (Markéta Stará)
Projekt se zabývá odkazem Charty 77 a hudební scénou českého undergroundu 70. a 80. let z pohledu fotografie, kterou v roce 1982 pořídil amsterdamský sociolog Jef Helmer.
Výstava je realizována ve spolupráci s MeetFactory. Podpořeno Mondrian Funds, zvláštní poděkování Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.
Jako děti jsme s bráchou žili ve světě obrů. V tu dobu nás ovládla ironická předtucha, že kategorie dětství, do které jsme byli přiřazeni, neexistuje. Věděli jsme, že nejsme dětmi, ale obři to nevěděli. Bylo to naše tajemství. A tak jsme se stávali osudem těch druhých. (slovo autora)
Galerie Spz představuje pod názvem Klubovna v pořadí první vystavní formát, který není primárně zaměřený na aktivity souvisejicí s výtvarným uměním. Termín klubovna tradičně označuje společenskou místnost určenou pro setkávání lidí se shodnými zájmy. Klubovny mimo jiné slouží účelům jako jsou společenské hry a prezentace specifických zájmových činností. Nový výstavní program, který doplňuje stávající, je právě pro takový druh setkávání určený.
Ptal jsem se Giacoma, co si myslí o svobodě a kdy by mohla nejdřív nastat. Říkal, že si myslí, že nastane, až věda odhalí všechny přírodní zákony, nebude zapotřebí jiných, které jsou vždycky s přírodními v rozporu, protože nevycházejí z opravdových potřeb člověka. Problém svobody pak prý bude vyřešen. Nikdo nebude moci tvrdit, že k životu ve společnosti je zapotřebí nějaké hierarchie, politické správy nebo vedení. To všechno je despotické, protože je to člověku vnucováno jinými lidmi a ne přírodou. Člověk podléhá přírodním zákonům a basta. (Patrik Ouředník)
V terminologii motoristického sportu označuje pojem pole position první startovní pozici, do čela startovacího postavení se jezdec dostává nejčastěji na základě vítězství získaného v předchozí kvalifikační jízdě. Host Petra Duba se jmenuje Josef Hohenberger, profesionální jezdec minibike. V obou disciplínách, které autor porovnává, jsou navíc definované různé role, hierarchie, typy komunikace, normy, přičemž sport lze v současném světě vnímat jako jistý druh performance. Je však možné tak jednoduše srovnávat funkce umění a sportu? A pokud ano, do jaké míry profesní atributy ovlivňují samotný výsledek „závodu“? (slovo autora, redakčně zkráceno)
Staré BMW, fotografie rozpadlé loďky na nizozemském pobřeží, osobní video a motocyklista, který zároveň jede a stojí na místě. Zdánlivě nesourodé výtvarné počiny přinášejí dohromady jednotnou vizi světa kolem nás vracejícího se nostalgickým způsobem do vzpomínek samotných umělců a jejich osobního vnímání času.(Adam Štěch, redakčně zkráceno)
Palestinský umělec Khaled Jarrar vytvořil neoficiální vstupní razítko Palestiny. V Galerii SPZ vznikla dočasná palestinská ambasáda, do které si mohli kolemjdoucí přijít pro autorské razítko do svého pasu. Jarrar poukazuje na fakt, že Palestinci nemají právo zřídit si vlastní pohraniční kontroly. Akce vznikla ve spolupráci s centrem současného umění DOX v rámci výstavy Middle East Europe.
Jitka Mikulicová přizvala na výstavu Ondřeje Brodyho, společně vytvořili instalaci složenou z malby hlavy ďábla na jedné stěně (Mikulicová) a dokonalé napodobeniny lidských očí na stěně druhé (Brody). Oba páry očí na sebe zírali, přičemž divák se při pohledu do galerie stal součástí bizarní voyeurské scény.
David Hanvald pro prostor galerie SPZ připravil obraz-objekt, jež bychom mohli nazvat reinterpretací prosvítavých blindrámů Sigmara Polkeho. Jde o redukované rozvinutí obrazového plátna kolem prostorové plochy elementů, z kterých se skládá výsledný obrazo-objekt. Umělec jej akcentuje typickými barevnými tahy. Iluzi (či deziluzi) skutečné plochy a prostoru pak posiluje maping přizvaného hosta, v Čechách usazeného Bosence Amara Mulabegoviče. Projekce na Hanvaldovu Cihlu znejasňuje polohu obrazo-objektu – není jasné, zda je nebo není na zdi či co zaujímá plochu a co prostor. (Martin Dostál, redakčně zkráceno)
Jan Zdvořák vystavil záměrně neatraktivní instalaci, bílá malířská plátna umístěná na soklech pod vitrínami. Otevřel tak diskusi na téma do jaké míry je možné zneužívat pozici umělce při určování toho, co je a co není uměleckým artefaktem. Autor k výstavě přizval Hynka Vacka, kterého požádal, aby promluvil během vernisáže (o čemkoliv). Vackova verbální performance na neurčité téma (nic) balancovala na hranici ironie a seriozní teoretické prezentace, přednes byl založený na odposlouchávání úvodního slova z bezdrátových sluchátek.
Igor Korpaczewsky aka Q: vytvořil instalaci připomínající prostorové dioráma (nástěnná malba, polystyrénový reliéf, meotar). Název výstavy Kim odkazuje na hlavního hrdinu románu Místo slepých cest od Williama Sewarda Burroughse. Atypicky vyobrazeného hrdinu Korpaczewský předkládá jako alter ego známého spisovatele.
Ondřej Ševčík vystavěl vertikální objekty (věže) z karet na hranici stability. Ambivalentní spojení přírodního řádu a vratké konstrukce doplňuje video vytvořené ve spolupráci s hostem Štěpánem Šmídem (profesionální iluzionista). Záběr na kouzelníkovy ruce ukazuje sekvence karetních triků promítaných na podlahu galerie.
Výstava Novotného maleb se věnuje tématu překrývání, podobnosti a černé. Autor se zabýval překrývání mírně odlišných obdélníkových tvarů. Na konci tohoto organického procesu jsou malby nezávisle na měřítku usazené v jednom kompozičním schématu, jedné barevnosti. Výstava podobných obrazů je výsledkem cvičení v ověřování daností. Novotný přizval teoretika umění Ondřeje Vášu, který experimentuje se slovníkovým heslem, převzatým z gramatických pravidel pravopisu; pokusil se o textovou paralelu výstavy.
Adam Stanko a Helena Sequens vystavili objekty (talismany), které vyrobila babička Heleny, Libuše Sequensová. Po sérii prací, které odstartovala instalace Česká věc, se autorská dvojice začíná zabývat násilím a jeho plíživé přítomnosti ve společnosti. Video na obrazovkách představuje svázanou figuru s papírovou nákupní taškou na hlavě, jeho forma je na hranici vážnosti a komičnosti. Celek dokreslují dvě grafiky umístěné po stranách galerie.
Na základě známé kresby Lindy Salzman Sagan vytvořila Patricie Fexová prostorovou malířskou instalaci. Sagan je autorkou platinové desky umístěné na sondě Pioneer (1972). Tabulka zobrazuje muže a ženu včetně základních informací o Zemi. Samotný motiv se stal předlohou pro celou instalaci, přičemž autorka si všímá jeho nejednoznačné interpretace.
